Monthly Archives: December 2013

Matterhorn - Na vrcholu u sv. Bernarda

Matterhorn 2006

Vánoční návštěva u Střihounů se v nočních hodinách 26.12.2006 rychle mění v zběsilý běh na vrchol Švýcarského Matterhornu. Začíná to nevinně bílým vínem a třemi sluníčky na monitou Střihounova pc. Předpověď je ideální ale Sřihounovi chybí spolulezec, jelikož Pilcák je z nějakého důvodu zas polámanej. Rozhodnutí je velmi rychlé a kolem půlnoci jsme již oba se všemi krámy a nákupem na dálnici D11 směr zasněžené vrcholky Walliských apl. Ve dvou se to vždy nejlépe táhne. Druhý den okolo poledne přistáváme na parkovišti v Taschi v údolí Mattertal a vybíráme z hromady krámů ty, co se nám skutečně chce táhnout na hřbetu do hor. Je toho pořád celkem dost. Do Zermattu (1620 m) jedeme raketou (místní zubatka) a pod nástup hřebene Hornli lanovkou až na Schwarzsee (2583 m). Zde jsme již vystaveni skutečné divočině a zcela na pospas hoře, i když jdeme nahoru ještě kousek po sjezdovce. Kdyby postavili lanovku až na vrchol Maťáku, neváhali bysme po dnešní noci asi ani vteřinu :-). Slunce pomalu mizí za obzorem a my jsme teprve někde kousek za zcela zamrzlým jezerem Schwarzsee. Rtuť na teploměru padá hluboko pod bod mrazu a my už dál únavou nemůžeme pokračovat. Dole na ledovci pod hřebenem si hrabeme ve sněhu, kterého naštěstí moc není, plošinku pro bivak, kterou obkládáme kameny proti větru. Vše co nemá zmrnout cpeme k sobě do spacáků. Teplota kolísá kolem -16°C až -20°C. Uložit se na led je nepříjemné, ale ve spacáku a žďáráku na nafukovačce je to celkem snesitelné. Noc je klidná jen trochu pofukuje a ráno se probouzíme až kolem 9 – 10 hodiny. Zamrzlým ústím žďáráku vidím nad sebou majestátní horu a raději se moc dlouho nedívám. Střihoun vylézá neochotně ven ze spacáku, já zažívám stejnou trýzeň. Mráz silně polevil je okolo -7°C, což je příjemné zjištění. Vaříme si vodu ze sněhu a snídáme, co nám přes noc nezmrzlo. V zápětí balíme a vyrážíme klikatou stezkou na hřeben a pomalu se šineme blíž a blíž k chatě Hornli hutte (3260 m). Ta je cílem dnešního dne. Výstup je unavující, několikrát cestou svačíme a popíjíme teplý čaj z termosek. Chata se náhle vynořuje před námi na konci prudkého zasněženého stoupáku. Okénko na východní straně chaty je otevřené a je zde instalován malý žebřík. Spodek chaty je otevřen pro horolezce. Je zde nouzový telefon pro spojení s horskou službou, asi 20 míst na palandách, stůl a kuchyňka. Voda neteče. Vařič a nádobí je nutné mít vlastní. Takto vypadá pohled na východní stranu chaty. Za chatou se schovává vrcholek hory.


Zvětšit mapu

Když se vydýchám, Střihoun už dávno taví sníh v hrnci na veradně. Střihoun vlastně celý den jenom něco vaří. Instantní kaše mi moc nejede ani vlastně nemáme moc chuť k jídlu, ale je to zcela nutné. Den je rázem ten tam, kolem 16 hod se začíná stmívat a my zalézáme do chaty a pomalu se ukládáme do spacáků. Již dole na ledovci jsme potkali sveřepého anglána směřujícího na chatu jménem Mike a během dne se dostavil ještě mladý polský strážce parku Polská jura jménem Pavol. Oba stráví noc společně s námi ve winter raumu na Hörnli hütte a časně ráno se jdou každý sólo pokusit zdolat horu. My si stanovujeme hodinu odchodu na druhou či třetí ranní (uplně už si nejsem po letech jist). Noc je příjemná v chatě je nad nulou, leč vypili jsme toho mnoho a tak mě pořád tlačí moč a co chvíli musím opustit chatu a konat potřebu, tudíž toho ve spojení s očekáváním dobrodružství dalšího dne moc nenaspím. Střihoun dělá, že spí. Koukám na budík a vypadá to, že se blíží náš čas. Se Střihounem si řeknem, že je čas a v tu chvíli se mi chce víc a víc spát. Jsme na tom asi oba stejně a upadáme ještě na cca hodinu oba do komatu. Vylézt z vyhřátého spacáku je náročné a bolí to. Snídáme, oblékáme se a kolem čtvrté ranní stojíme pod hvězdami před chatou připraveni vyrazit.
Temné stíny hory překračují hluboká údolí okolo chaty. Na cestě nás doprovází odvěký Zemský souputník Měsíc, celkem dobře osvícen. Je to přímo grandiózní ledový výšlap. Po chvíli vstaneme před temnou skalní hradbou, která se hrdě tyčí ke hvězdám a zastiňuje horu. Dojem z ní mám, že je nepřekonatelná. Po chvíli v ní nalézáme úzkou průrvu, Střihoun se do ní začně nekompromisně sápat a mízí v hoře. Vypadá jak brána do jiných světů a tak omámen a s ostychem vyrážím také. S představou,že takhle polezem příštích cca 1100 výškových metrů na mě jdou mrákoty.
Matterhorn east face

http://hopsuk.cz